O tom, jak se z přátel stávají známí

Fenomén Facebooku nás provází již několik let. Ze začátku jsme téměř všichni podlehli, zakládali profily, cpali své osobní informace všude možně. V první fázi jsme hráli hry, upřímně, kdo z vás si nezasadil trochu té zeleniny ve Farmville nebo nepořídil mazlíčka a nebudoval mu domeček a zahradu?  Já se přiznám bez mučení, farmařila jsem ve velkém, takhle odpoledne u kafíčka nebo ráno u snínadě, no jak byl čas. Když se na to podívám dnes tak si říkám, ty pitomče, tolik času jsi strávila u compu, místo toho, abys dělala něco užitečnějšího. A jak jsme lajkovali, tenhe obrázek, tuhle fotku, přidávali se do skupin, soutěžili a sdíleli, sdíleli, sdíleli.

A také jsme přidávali lidi do přátel. Posílali žádosti, přijímali žádosti. I já jsem měla najednou hromadu lidí v přátelích a přitom jsem je leckdy poznala jen z rychlíku, na výstavě, na jarmarku, na diskuzích. Najednou jsem měla v profilu z hrstky přátel dav lidí. Ale jaký je to vlastně dav? Nemají být přátelé od toho, aby komunikovali, komentovali, poradili, podělili se o zážitek? Můj profil se změnil v polopracovní až pracovní, a to není dobře. Mé uvědomění přícházelo postupně. Jsem praštěný nadšenec facebooku, takže má zaslepenost fakt byla děsná. No chybami se člověk učí.

Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že někteří ti údajní přátelé se mnou přátelí jen proto, aby vysávali informace, inspiraci a šťouchali se mi v soukromí, se to zlomilo. Já ráda fotím, ráda se dělím o dobroty, o fotky rodiny a našich domácích mazlíčků a nejraději o fotky své práce. Mám ohromné štěstí, že díky mému skvělému muži si mohu dovolit dělat práci, která mě baví. Nikam nemusím jezdit, pracuju v klidu domova, ve své pracovně. A to si myslím, že byl jeden veliký kámen úrazu, údajní přátelé toto neunesli. Z některých z nich se stali známí, šmíráci a závistivci. Přitom mohli vidět, že ne vždy je moje práce idylka, že pracuju do noci, musím se stále vzdělávat, protože jsem v oboru  nová, nemám za sebou léta kreativity. Mám za sebou hromadu skvělých zkušeností, dvě vysoké školy a i praxi v mezinárodní společnosti. Nic není zadarmo, ale tohle ti lidé nechtějí vidět. 

A tak jsem se rozhodla ukončit to, už nechci neznámá jména na svém profilu, už nechci, aby mi do soukromí čuměli lidé, kteří si mě neváží, kteří jen šmírují. A tak jsem profil pročistila, z přátel se stali známí a známí se ztratí v síti facebooku. Ne všichni byli špatní, ale ten, kdo mi není ničim blízký, kdo mě nikdy nepodpořil, kdo byl jen tichým pozorovatelem,  ten už na mém profilu prostě nebude.

Je to divný pocit, najednou vymazat sedmdesát nebo sto osob. Ale člověk nakonec zjistí, že se vlastně vůbec nic nestalo. Že je stejně jenom kapka v moři kontaktů. A tak mám teď takový lepší pocit, že své soukromí budu sdílet s těmi, kdo si mě váží, ocení a nebudou číhat na příležitost jak mi ublížit. Protože to je v dnešní domě vyspělé techniky snad ještě snadnější než dříve.

Tenhle článek jsem napsala prostě jen tak, jako zamyšlení, možná jako úlevu  pro sebe nebo malou omluvu těm, kdo už prostě nejsou v mém kruhu důvěry.

Zkuste se nad tím zamyslet. Někdy není od věci něco zaběhlého ve svém životě změnit.

KateCrafts

1 comment:

  1. ... ze sa vobec nic nestalo...a mne sa moji znami cuduju, vraj preco si ich nedam do priatelov
    Zeby neboli PRIATELIA? ... a vobec nic sa nestane, svet ide dalej....

    ReplyDelete

Instagram