Fenomén Facebooku nás provází již několik let. Ze začátku jsme téměř všichni podlehli, zakládali profily, cpali své osobní informace všude možně. V první fázi jsme hráli hry, upřímně, kdo z vás si nezasadil trochu té zeleniny ve Farmville nebo nepořídil mazlíčka a nebudoval mu domeček a zahradu?  Já se přiznám bez mučení, farmařila jsem ve velkém, takhle odpoledne u kafíčka nebo ráno u snínadě, no jak byl čas. Když se na to podívám dnes tak si říkám, ty pitomče, tolik času jsi strávila u compu, místo toho, abys dělala něco užitečnějšího. A jak jsme lajkovali, tenhe obrázek, tuhle fotku, přidávali se do skupin, soutěžili a sdíleli, sdíleli, sdíleli.

A také jsme přidávali lidi do přátel. Posílali žádosti, přijímali žádosti. I já jsem měla najednou hromadu lidí v přátelích a přitom jsem je leckdy poznala jen z rychlíku, na výstavě, na jarmarku, na diskuzích. Najednou jsem měla v profilu z hrstky přátel dav lidí. Ale jaký je to vlastně dav? Nemají být přátelé od toho, aby komunikovali, komentovali, poradili, podělili se o zážitek? Můj profil se změnil v polopracovní až pracovní, a to není dobře. Mé uvědomění přícházelo postupně. Jsem praštěný nadšenec facebooku, takže má zaslepenost fakt byla děsná. No chybami se člověk učí.

Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že někteří ti údajní přátelé se mnou přátelí jen proto, aby vysávali informace, inspiraci a šťouchali se mi v soukromí, se to zlomilo. Já ráda fotím, ráda se dělím o dobroty, o fotky rodiny a našich domácích mazlíčků a nejraději o fotky své práce. Mám ohromné štěstí, že díky mému skvělému muži si mohu dovolit dělat práci, která mě baví. Nikam nemusím jezdit, pracuju v klidu domova, ve své pracovně. A to si myslím, že byl jeden veliký kámen úrazu, údajní přátelé toto neunesli. Z některých z nich se stali známí, šmíráci a závistivci. Přitom mohli vidět, že ne vždy je moje práce idylka, že pracuju do noci, musím se stále vzdělávat, protože jsem v oboru  nová, nemám za sebou léta kreativity. Mám za sebou hromadu skvělých zkušeností, dvě vysoké školy a i praxi v mezinárodní společnosti. Nic není zadarmo, ale tohle ti lidé nechtějí vidět. 

A tak jsem se rozhodla ukončit to, už nechci neznámá jména na svém profilu, už nechci, aby mi do soukromí čuměli lidé, kteří si mě neváží, kteří jen šmírují. A tak jsem profil pročistila, z přátel se stali známí a známí se ztratí v síti facebooku. Ne všichni byli špatní, ale ten, kdo mi není ničim blízký, kdo mě nikdy nepodpořil, kdo byl jen tichým pozorovatelem,  ten už na mém profilu prostě nebude.

Je to divný pocit, najednou vymazat sedmdesát nebo sto osob. Ale člověk nakonec zjistí, že se vlastně vůbec nic nestalo. Že je stejně jenom kapka v moři kontaktů. A tak mám teď takový lepší pocit, že své soukromí budu sdílet s těmi, kdo si mě váží, ocení a nebudou číhat na příležitost jak mi ublížit. Protože to je v dnešní domě vyspělé techniky snad ještě snadnější než dříve.

Tenhle článek jsem napsala prostě jen tak, jako zamyšlení, možná jako úlevu  pro sebe nebo malou omluvu těm, kdo už prostě nejsou v mém kruhu důvěry.

Zkuste se nad tím zamyslet. Někdy není od věci něco zaběhlého ve svém životě změnit.

Dnes máme ve školce besídku a Tobík si přál, abych upekla mini muffiny a ozdobila je výřezy. Jelikož stále trénuju vymalovávání Copic fixy mám doma hromadu různých obrázků. Vybrala jsem dinosaury od Paper Smooches a sovu, ovečku a ptáčka od Hero arts a vyrobila z nich ozdoby. Také jsem řezala další tvary na plotru. Myslím, že se Tobíkovi a jeho kamarádům budou minicupcakes líbit. 

No měly to být muffiny, ale pak jsem si řekla, že to chce krém a tak jsou to mini cupcakes. Z jednoho těsta na 12 klasických muffinů se mi podařilo upéct 55 kousků minimuffinů.

Letos jsem pro zajímavost v lednu začla hrát různé zahraniční challenge, abych viděla, zda něco umím nebo ne. Konkurence je v zahraničí velmi velká, tamnější tvůrkyně jsou nejen velmi talentované, tak také nemají hluboko do kapsy a mohou tvořit ze žhavých novinek. Zahraničím myslím zejména USA, styl přáníček v Evropě mi není tak blízký.

Hraju tak nějak nepravidelně na různých místech, podle toho, které téma je mi blízké.

Byla jsem velmi překvapena, že úplně první úspěch byl snad ten největší, zaujala jsem svým přáníčkem design team největšího maloobchodu v USA Simon Says Stamp. Kromě výherce, který se losuje, se vybírají vždy ti, co mají zajímavá přání, je to různé, někdy 3 někdy 5 někdy i 10 lidí. Tenkrát bylo v soutěží přes 170 přání a to moje bylo v top 4 :-) padla jsem překvapením na zadek.

Další úspěchy byly tak porůznu a přečíst si o nich můžete na mých anglických stránkách. 

Potom jsem se také rozhodla zkusit různé konkurzy na design team members, tedy chtěla jsem být ve skupince lidí, kteří obdrží materiál a pak připravují různé návody. To je teprve mazec ta konkurence, ale před měsícem se mi povedlo vyhrát místo jako guest designer - to je člověk, který přispívá jen jeden měsíc, u The Alley way stamps. Losem na mne padl prosinec, takže v prosinci v USA vyjdou 4 mé články s návodem, nyní čekám na razítka, která mi přidělí k zpracování.

Další konkurzy tak porůzku zkouším. Je to vždy výzva, Ráda bych pracovala pro zahraničí, protože tam jde hlavně o práci a ne o to s kým kdo kamarádí a kdo komu maže dostatečně med kolem huby, jak je tu dost časté. Proto chci práci v cizině. No a také uniknout všudypřítomné závisti. V cizině se v davu těch kreativních lidí tak nějak ztratím, jsem tam jehla v kupce sena :-)

Tak mi držte palce, třeba zas někdy něco vyjde.

Tenhle svět je divnej.  Řady závistivých a nespokojených lidí narůstají gemeotrickou řadou a populární noviny typu Blesk, Aha a další jen přihřívají polívčičku. Zkreslují pohled na cokoliv a kazí další a další lidi, kteří bezhlavě věří každému řádku. Pak bych se asi neměla divit, že z přátel se stávají cizí lidé, že se jiní přátelí jen proto, aby na mne něco vydělali, vykradli mi nápad, přiživili se.

Tento týden jsem se nazlobila moc, rádoby kamarádka nelenila a hned po zjištění jedné informace ji jala využít pro své obohacení. Mám veliké štěstí, že jiní jsou fér a když to smrdí neplechou zbystří a snaží se odhalit pravdu a včas zasáhnou.

Štve mě to, štve mě jak jsou lidé krátkozrací, jak jim nedochází, že za každým poctivým úspěchem jsou hodiny práce, že pečení holubi sami do huby opravdu nelítají.

Tahle situace se asi jen tak nezmění, když už ve školce se děti předhánějí v tom, kdo má lepší tričko,  kdo byl nebyl u moře, kdo má nové kolo apod. Když slyším jak se jejich rodiče vyjadřují, jak pomlouvají a závidí. Samozřejmě neplatí to na všechny, vždy díky bohu je nějaká výjimka, ale klidně bych mohla říct, že to bude tak 20% normálních a 80% závistivých. Jak je možné, že první noviny, které na naší malé venkovské poště zmizí jsou bulvární plátky? Proč to lidi čtou tak pravidelně, když to navíc poletuje všechno volně po internetu. Aha to bude tím, že tihle lidé počítač nepoužívají. Že jejich gramotnost dosahuje výšky maximálně zakončení učňáku. Je to smutné a není nic lepšího pro bulvár, využít tyto méně vzdělané spoluobčany a krásně jim blbnout hlavu bohatstvím a krásnou takzvaných celebrit. 

Závistiví lidé ale nechtějí vidět tu práci, nechtějí si připustit, že penízky samy nepřistávají na účtě. Vidí jen to co je navenek, vidí domy, plnou garáž, pěkné oblečení, dovolenou ....

Nezbývá nám nic jiného než se mezi těmi zaslepenci naučit žít a zejména polykat tu ošklivou pilulku ve formě ztráty přátel, protože někteří si prostě nezaslouží být našimi přáteli. Přátelství je oboustranná věc,  znamená nejen brát, ale i dávat. 

Nejsem žádný mudrc a ani jím nechci být. Chci jen klid a normální slušné lidi kolem mě, ne bandu závistivých osob bez špetky soudnosti.

Ubylo mi několik jmen v seznamu přátel, ale věřím, že přibydou jiní, kteří nebudou vyžírky a závistivci.